INI jako otevřený ateliér pro práci s fotografickým obrazem a jeho prostorovým potenciálem. Fotografie jako komplexní intermediální platforma a dynamické rozhraní. Během své dvouměsíční rezidence ohledá Lucia Sceranková posuny fotografie k instalaci a performance či sochařskou práci s obrazem. Bude zkoumat fotografii jako médium, které nezamyká novou realitu pod svým povrchem, ale stává se propustnou membránou.

29. 5. Lucia Sceranková, Katarína Hrušková, Tereza Zelenková: Room for Repetition

Během rezidence v INI Lucia pracovala na výstavě Table Museum pro galerii Zahorian & Van Espen. Představila se v dialogu o své práci s Piotrem Sikorou a připravila otevřený ateliér, kde nechala publikum nahlédnout do procesu přípravy výstavy.

K poslednímu eventu přizvala ke spolupráci dvě umělkyně - Terezu Zelenkovou a Katarínu Hruškovou. Jsou to vrstevnice, které pro Luciu představují inspirující a svébytné polohy současné fotografie.

V prostoru INI umělkyně společně připravují performativní event o svých pohledech na fotografický obraz přes pohyblivé oči kancelářské fotokopírky.

Tereza Zelenková (1985) je fotografka českého původu, dlouhodobě žijící v Londýně. Pracuje skoro výhradně s černo-bílou analogovou fotografií. Ve své práci se často zaobírá mystikou, od abstraktních myšlenek o smrti a posvátném, až po dokumentaci konkrétních míst vázaných na místní mytologie nebo tajemné historické události.

www.terezazelenkova.com

Katarína Hrušková (1984) žije v Ružomberku a Berlíně.
V současnosti se věnuje dvěma vzájemně se doplňujícím výzkumům: v jednom z nich se dívá na způsoby, jakými se může psané a mluvené slovo chovat jako vizuální umění, v druhém uvažuje o performativních aspektech fotografie.

www.katarinahruskova.com

Projekt podpořil z veřejných zdrojů Fond na podporu umění. #fpu

https://www.facebook.com/event...

15. 4. Lucia Sceranková v dialogu s Piotrem Sikorou

Jsem obklopen různými dimenzemi, které nejsou viditelné. Nebo lépe řečeno, já je nevidím. Každá z nich přitom nepředstavuje jen nespecifikovaný vnější prostor, vrstvu, která se překrývá s naší realitou. Je to také univerzum plné objektů a obrazů. Ano, ty také nemohu vidět. Jsou to kopie kopií objektů, které známe, a přetrvávající vjemy vjemů obrazů, které každodenně tvoříme (nebo bych měl říct, že je tvoří naše chytré telefony?).

Co když se pokusím porozumět iluzi ne jako způsobu, jakým mě obelstít, ale jako jedinečné chvíli, kdy mohu opravdu spatřit, jak jedna dimenze sklouzává ve druhou? Ani tehdy nebudu schopný plně uchopit co to je a jak bych to mohl změřit, přesto ale budu moci potvrdit, že iluze představuje jen další dveře vnímání.

Práce Lucie nás opakovaně mate stejným vtipem. Jemnou hrou objektů a obrazů. Iluzí, které bychom chtěli uvěřit. Hádankami gest a sémiotiky. Příznačné pro její umění je, že se neobejde bez úsměvu, nebo smíchu.